Jak mračno v blesku letíc po obzoru, Gorm starý v čele bojovného sboru do pole vytrh’ ze hradu; v rameni sílu, štít, v němž uvyk’ zvítězit,
a mysl plnou oukladů. „Hjalmare smělý, hvězdo bohatýrů, v tvé ruce skládám neoblomnou víru; než vítězstvím já zaplanu,
své hrady, žezlo dám i skvostný drahokam, Gudrunu, v tvoji ochranu. Tvá čest i hlava za ženu tu ručí, jíž moje síla, život starý pučí
plamenem, lásky rozkoší; ať povel rtů, řas, žádosti její hlas dav střeží děv i panoši. A bleskem mým až u vítězství kopí,
jak slunce v moře, v krev se vrahů stopí, zabuším hradní na brány, laur slávy na čele, rty slovem rozchvělé: kde žena, rytíř oddaný?“
Voj hnul se k předu, zaduněla půda, od štítů, přílbic zář vyšlehla rudá s červánků nachem v západě; již mlha severní nad plochou jezerní,
však smutno, ticho na hradě. Nadarmo Hjalmar hody strojí, kvasy, bard zpívá písně neslýchané krásy, Gudruna nejde z komnaty;
s ní děva jediná jen prosí Odina, by tišil srdce záchvaty. Pojednou v rohy zazvučeli kněží, jak moře v šumu skalním na pobřeží;
Gudruna světel na tisíc rozžehla Odinu v půlnoční hodinu, že narodil se králevic. – Od mečů, štítů brzo vzplála skála,
Gorm s pomstou v srdci do hradu již cválá; na cestě domů zrádnou zaslech’ zvěst, že rytíř oddaný zneužil ochrany a plodem lásky dítě jest.
Zřel matku, dítě, zahrozil se klamem, dítěte oko černým drahokamem vzplanulo snivě v čele vysokém: „Toť oko svůdníka až kost mi proniká,“
děl k ženě v smíchu divokém. – – Gudruny bílé zsinalé již tělo v zápasu smrti pološeptem dělo: „Já s dítětem jsem nevinná;
jdi na hrad před oltář, tam syna uzříš tvář, máť oko boha Odina.“
Cookies on Poetry Cove