Jste sloupy žulové, ledovců hroty, jež z moře bludů pnou se nad životy, v severní záři póly kroužící! Plovoucí kry, jež pilounů zbraň sečná
nadarmo tře, nad nimiž mlha věčná, jak prapor zdmutý slávy vichřicí! Vám po šíji se celý pravěk sveze, jak v boji krůpěj krve po paveze,
vy přilby vítězíte chocholem! Jste na vrch zemský sopky vykypělé, s pochodní krásy lidstvem hřmíte směle perutí blesků, hromu hlaholem!
Ať na hrudi vám růže nevypučí, na retu zprahlém záští chví se žlučí, v sto faunů život ať se spodobí – ať ptáče radovánek skráně míjí,
výr zoufání jen s blyskotavou zmijí ložiskem mláďat čelo ozdobí. Ať vlna lásky k vám se nehne v běhu, spíš zloba vzplane step jak ve zážehu,
kyklopů ruka v srdce udeří – toť tlapa krtčí podrývat chce věže, toť děcko sahá ořů na otěže, tlum kání šumí v trosek zášeří!
Ó duchu tvůrčí! tys hůl Aronova, jež usýchajíc květy pučí znova, od věků žijíc věčných do věků! Tys berla Mojžíšova z žití skály,
jež pramen živný, zlato, ideály do čela sází v lásce člověku! Tys onen duch, jenž kroužil nad vodami, kdy svět byl v kolébce – tys ohně plamy
se snesl v svatých letnicích na hlavy svatých apoštolů, již chléb tvůj jedli s nesmrtnosti stolu a pro tvé slovo mřeli v hranicích!
Buď zdraven, duchu, vším, co v světě dýše, tys pramen všeho, bez mezí tvá říše – co potopa je světa, záhuba? Ty jako Noe zbuduješ nám lodi,
že k žití opět v ráj nás doprovodí – snů, ideálů kotva, paluba.
Cookies on Poetry Cove