„Velmožný pašo! ztiš nevoli, hněvy,
z celého hnízda dvě jen zbyly děvy,
jež v poutech vedu k tobě v stan,
hajduků pelech jako listí, plevy,
na skalách zničen, rozmetán.
Náhoda divná; krásou děvy jedné
až dech se tají, v tvář kdo bílou vzhlédne,
na ústa, kalich narcisu,
ohyzda druhá hněvem chví se, bledne,
a v oku sto má eblisů.“
Tak Kislar aga oznamoval pánu.
Pokynul paša, used’ v ottomanu
a otrok zdvihnul záclonu,
zazněla pouta, při otvoru stanu
dvě ženy v němém úklonu.
„Odveďte tuto do harému síní,
ta první bude všechněch otrokyní;
za ztrátu lidí, pokladů,
jíž hajduci, ti ďauři kletí, vinni,
ta druhá vezme náhradu.
Uvažte na strom ohyzdné to tělo,
zbičujte ňadra, rozbrázděte čelo,
i suchou její šíj a líc,
a v rameno, by znamení tam lpělo,
železem vpalte půlměsíc.“ – –
Vykonán rozkaz; ticho nad ležením,
noc chmurná roste každým okamžením,
to k útěku jest příhodno:
„ó mocný pašo, nad život svůj cením
mít jedno rámě svobodno!
Rameno jedno stačí pro objetí
manžela mého, k požehnání dětí,
až pošlu je v boj tobě vstříc;
za kořist ptákům zde na této sněti
zavěsím rámě, půlměsíc.“ – –
„Velmožný pašo! ona bídná žena,
bolestí, bičem ještě nezmožená,
uprchla, žádné stopy víc,
jen pouta její, rudá krve pěna,
uťaté rámě, půlměsíc.“