Bandinelli.

V snů kukli zapředen a v soumrak ztmělý, v své dílně seděl mistr Bandinelli. Již dlouho v prachu kladivo a dláta netknuta leží; rameno jak chromé

se vznésti nechce v bázni nevidomé ku práci, dílu; lampa duše spjata mlhavou clonou, v nížto tvůrčí tucha zaniká mžikem jako jiskra hluchá.

Proč jako kovkop v hloubi nitra pilně v myšlénkách zabrán mistr ve své dílně? Sto asi let již Florencie měla mramoru velký balvan tlící v prachu,

jejž zkazila kdys ruka neumělá bez jiskry ducha, v řemeslném vzmachu. Tu rada města, chtějíc dílem slavným se rovnat ušlechtilým předkům dávným,

hlásala všem, jimž blesk umění v čele, by mrtvý balvan v půtce zmohli smělé, stesali sochu Florencii k slávě. Však Bandinelli, po něm mistři všici,

stín nedůvěry na duši a v líci, pohrdli dílem řkouce jednohlasně: „Ač hvězda umění nám hoří v hlavě, věříme pevně, okem zříme jasně,

že ruka lidská nezmůže ten kámen.“ Zas v prachu ležel; ale jinoch chmurný, v němž sopkou sálal tvořivosti plamen a obraznosti Samum žhavý, burný,

tož Michel-Angelo děl města sboru: „Kdys židů zástup s obrem Goliátem zápasil marně, až tu slunných zraků mladistvý David vzmachem svého praku

olbříma srazil; tak já zářným dlátem pokořím mrtvou hmotu, do mramoru Davida vtesám, vítězného reka.“ Ta hrdá slova po městě se šíří

a řada mistrů diví se a leká, jásají jedni, druzí záští pěnou, jak muší roj či noční netopýři, kol lítají se zlobou utajenou.

V snů kukli zapředen též Bandinelli; jak stěžeň lodi bouří rozechvělý se zmítá, chvěje, myslí, hloubá pilně, s nočními stíny mluví ve své dílně:

„Co nemožným se zdálo, marným dílem, co mlhou bylo stajeno mi v hrudi, ten mladík tesá na mramoru bílém, ze hrobu v žití tvůrčím kouzlem budí.

Co mého umění ten záblesk matný, jak bludičky, jež mihotem svým zjevná jen chodcům nočním?“ – Zachvěl se muž statný, naběhly žíly v čele, tváře hněvná

zarudla víc – již syčí hněv: „Nač, sochy kleté, jste vyšly z ruky mé? Jak plevel smete vás v bezdnou propast vichr zapomnění! Vám do tváře prach všednosti se lepí –

nuž! co jste, buďtež – hluché, mrtvé střepy.“ Jak makovice soch poráží hlavy kladivem mistr, dílnu v trosky mění, pak v noc se řítí jako přízrak tmavý.

Neb v hloubi duše běs příšerný vstává a šeptá v sluch: „Jak tvá i jeho zahyň sláva; snad Davida již socha vytesána; jdi! sraž ji k zemi, jedna stačí rána!“

Ulicí kvapí; nad ním hvězdné luhy se tiše pnou; obláčků bílé stuhy přes měsíc tíhnou beránků jak stáda. – Jak noční stín se Bandinelli vkrádá

do cizí dílny – rozhlíží se kolem – hle! v roušce socha – hněvným se zápolem blíž kvapí tam – již rozpřahá se k ráně – pojednou ustal, palné zachyt’ skráně

a v smíchu děl: „Dřív výtvor velkolepý přec musím zřít, než obrátím ho v střepy!“ a roušku strh’! – – S velebným slunným zrakem jak Ježíš, nad vodami vítěz, se svým prakem

tu David stál; v něm něha, mládí, síla v souladu krásném; z něho zář se lila, zář nahé krásy duhou nad oblakem. Vznešená socha! – – – Před ní Bandinelli

na zemi klečí žárem rozechvělý a luna v okně v paprsků svých reji dvě slzy stihla v bledém obličeji.