Kol písek Libye se zlatem blyští; vzduch výhní vře a v nahá prsa padá dvou athletů, již jako mocné duby se bojem divým střetli v zápasišti.
Do oblak jeden neladný a hrubý svým tělem míří, těla pružná vnada na druhém svítí, vlnou proplítá se, kdy skokem uhybá se obří paži.
Vlas obou plá jak háďat pruhy chvějné, jak na luku se struna vzpíná svalů, jak na štít štít do těla tělo vráží, úponky svlačce v moci čarodějné
se ruka věsí v boků, šíje skálu – s Antaeem Herkul divém ve zápase. Boj dokonán; v sen vítězný a blahý si Herkul uleh’, hustý vějíř palem
stín nad ním spřádal lahodný a vlahý, jen vůní krokus, pramen vlnek cvalem mu do snů mluví děcko povídavé. Tu náhle země mravenčím jak ruchem
se oživila, v zdobě mihotavé jak houby pestré Pygmaeů se roje v šik tísní kolem, aby záští duchem stíhaly spáče, neb jich otcem padlý
jest Antaeos. Ten ostré stéblo třtiny co oštěp nesl do smrtného boje, štít ochranný zas onen lupen zvadlý za sebou vleče, muší křídla jiný
si za meč ostří, – všici na Herkula se zlobně strojí a již hlavy čela v mžik chytají se v skráně, prsa tepou – Ó váso zlatá! zapadlého světa
ty v rumech snící růže věčnokvětá! zář symbolu v můj domov velkolepou vstříc neseš mi: „Zda lidu mého duch Heraklem nebyl, obluda jak bajná
kdy Antaeos – tož láje cizokrajná pod kříže znakem v jeho padla luh, kdy jako kámen zrní zloby, záští v prach rozemlel a silou zdeptal boží
a mračnem vozů, v slávy hvězdném plášti, hřměl světem širým – Ó ty duchu dávný, sen s víček setřes, povstaň ve svém loži, kdy z bojů smrtných vyšels vítěz slavný,
teď Pygmaeů rod chabý, trpasličí tvá ruka obří jistě, jistě zničí! Jak Herkul bajný povstaň ve svém loži a Pygmaeů rod ve lví zahrň koži!
Cookies on Poetry Cove