Jdu v krutém mraze zasněženou plání; –
jen poušť kol bílá, – v dáli obrys hor
jak křišťál čist se v modrý obzor sklání.
Klid němý leh’ v ta lada bezeměrná; –
jen havran chvilkou vzduchem zakráče,
a nad hlavou mně mávne peruť černá.
Ta krajina jak já je zamyšlena, –
a z dum ční v polích topol k nebesům,
a k němu zavátá se chýlí stěna.
Já hledím k ní, – hle, hřbitov bíle snící –
Můj srdce tluk, mé dumy vtěleny
v ten topol tiše k nebi žalující.