Nač vyčítati básníkům
jich písní stesk a trudy –
klít číši, místo rozkoší
že útrap mok v ní rudý?!
Kdo chtěl by kamenovat cit,
že z ňader krví plyne,
kdo týrat srdce výčitkou,
že trápí se a hyne?!
Svou ptáče radost vyzpívá
i žal na stinné sněti –
jen lidské srdce zmučené
to nesmělo by pěti?!
Na výši ducha závratné
tam vichří, hřmí a blýská,
však srdce to radš vzpomíná
a tiše pozastýská.
Je v srdci poesie zdroj
a jeho hloub je bezdná –
v ní vášní, bolů chmurné dno
i jasná výše hvězdná.
Kdo vidíš jenom z chmury dna
kříž muk a útrap čníti,
viz též, jak na něj hvězdná výš
až dolů ke dnu svítí.
Hleď, z božství toho polibku
ve všelidskou tvář Krista,
jak vchází v duši klid a smír,
zář věčné krásy čistá!