V moje smutné, tiché snění
a běd žití v chmurný tem
Bůh mi dal kdys hlavu zlatou,
s mojí sladkým retem spjatou, –
lásky sen sní pod sněhem.
Za tím štěstím plavovlasým
marně zněl mé duše sten,
a keř prvých poupat celý,
jež mi v srdci rozpučely,
svadl – na vždy zasněžen.
Po časech, již v parnu leta,
žití mého sdraný kmen
vzpučel v bílou, něžnou snítku
modrookých dětských kvítků; –
každý z nich již zasněžen.
Sotva kdy víc kol mé skráně,
vichřicím jež padla v plen,
na mých cestách bludných štěstí
zlatým křídlem zašelestí; –
vždyť kol mne svět zasněžen.
Jako zlaté oči strážné
s nebe v šťastný lidský sen
na sta hvězdných světel blýská;
jenom mně se v světě stýská: –
celý věk můj zasněžen.