Z lístečků vzpomínek tento je prvý,
svěcený slzami, zkropený krví.
Sotva as ňadro tvé opravdu tuší,
veň že já vdechl jsem srdce a duši.
V ubohých pro tebe všecko co nesu,
poví ti pomněnky, kapraď, květ vřesu,
zelenec na drahém hrobě svou zvěstí;*)
vždyť jsi v svou náruč mé lapila štěstí...
Opatruj něžně je, vzpučelo květem,
květem mé lásky, jež svodí tě světem.
Otevře duši tvé rajských snů luhy,
zalité odleskem nebeské duhy.
V hrob až se uložíš, za tvojí hlavou
břečťanem vzroste ti, zelenou travou.