Vždy říkalas: „Vše touhy srdce nejčistší
a lásky vroucnost, něhu, slast i muka
v růžové snící poupě vonně uzamkla
kdes v hvězdách dlící čarodějná ruka.
A bloudí-li čí srdce světem samotno
a poupěti vstříc steskem pozaťuká:
v hruď lidskou z něho druhé srdce ulétne –
a lidé dí, že poupě – v růži puká.“
Kdys zabrán o tom v sladké sny jsem spatřil keř,
kdy ústa tvá již dávno oněměla;
byl poupat pln, tak něžně snivých, jakby se
z nich v každém rosou tvoje duše chvěla.
A já ji, poupě, hledal mezi poupaty
a žhavou slzou skápla k nim má tíseň:
hle v ráz se rozvil celý keř a pad mi v hruď
i s jarem naší lásky jako píseň.