Mně kukačkou a echem znívá v srdci chvíle,
kdy s poupat retů tvých se chvělo: já jsem tvou –
den jizbou v šero has a já tě v náruč schvátil
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
Pak sny a štěstím šli jsme jako s jitrem rosa,
a smrákal-li se život někdy bouří zlou:
já k vzdorným ňadrům svým tě, kvítek plachý, stulil
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
Již rostla myrta naše; svěží zeleň její
tu vdechla do ní blahá naděj srdcí dvou –
ta tichá myrta ví, že kvetla jsi mně v družku
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
Tu kynul čas a navždy dělil naše cesty –
ty hynouc, že jdu za bloudivou hvězdou svou,
jsi vdechla zpomínkou mně ve hruď svoji duši
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
A v ráz pak smrti peruť když ti zastínila
zdroj modrých sladkých očí bezehvězdnou tmou,
tys k bohu jen, pak na mne upřela svou mysl,
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.