Po denní únavě, po všedním žití shonu
rád za město jdu do polí, načerpat nových sil.
Květ svlačce zavřel kalich svůj, skřivánčí dozněl tril,
a kol mne vše již tichne, – den je dávno v sklonu.
Tu, v tichou večerní šeř klekání, slyš, zvonu:
V ten jeho klidný, k srdci mluvící zvuk jak by slil
vše svatá ponětí, vše kouzlo drahých v žití chvil,
a já div ve vzpomínkách blahých neutonu...
Tam na chýž myslím z mládí; – zbožně hlavu chýle,
hoch šťastný, stál jsem před ní večerní té chvíle
a k vroucí modlitbě jsem spjal své ruce bílé.
Pak celou čistou mysl dětskou vtisk’ jsem v svatý kříž. –
To vše mi vzala léta. Na hlavě své žití tíž
s tím srdcem dětským nepomodlím se snad nikdy již.