V zeleni.

Ach, co jsem se v tužbách nastonal po zeleni smavé polí, luk; – teď mi v duši vrůstá se všech stran a je pln jí srdce každý tluk.

Jako smaragdný roj nadějí usedá si v stráně, luhy, sad; – celý svět a lidské srdce s ním věří, že se bude zelenat.

Leží před zrakem jak božský slib zelená zvěst krasších, slunných dní, a má celá bytost vroucně ždá býti jejím dílcem, splynout s ní;

vehroužit se v jara věčnou taj a s ní vzpučet v krásu, zář a květ... po sklamáních žití zašlým snům, znova zkvetlým, ve tvář pohledět! –

Ach, co jsem se v tužbách nastonal po zeleni smavé polí, luk; – přišla, – bujnou clonou obrůstá jemně v srdci těžké pouto muk.