V. Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? –

Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? – V něm seraf snesl hvězdnatými křídly sen jarní noci v záhon fialkový... Teď zamčen je – a věčná tma v něm sídlí. –

Jak stůňu po něm! – Kéž ten vonný teplý hled mi svitne jednou ještě – naposled! Ó jistě kdysi – srdce mi to praví – až líc má bledá, touhou uplakána

se vnoří v modrý kvítek usedavý, jenž na růvku tvém útrpně zkvet z rána: mně náhle svitne z kvítku vstříc tvůj, dítě, hled – o kdysi jistě, vím to – naposled...