Mé světničky ty milé okénko,
jímž hledím v podjesenní teskný sad,
zda uzřím ještě v pestrém květu jej,
a trávník uvadlý se zelenat?
Do opuštěnosti mých pozdních let
on v kráse stlal mi rozkoš jarních chvil,
a v srdci mém, jež tvrdý osud rve,
zpěv ptactva mladé touhy probudil.
Já necítil tak staroby své tíž
a ztrátu všeho, co mi život vzal;
v mé duši vzpučel krásou kouzelnou
zas mládí květ, jenž dávno opadal.
I první lásky zlatý, slunný čas
vzpomínkou sladkou hlavou se mně kmit,
jak chtěl by moje pusté, šeré dny
nebeskou září ještě vyzlatit.
Ach, než se v sadě jaro vzbudí zas,
s ním krásy kouzel, štěstí slunný svět;
v okénku milém mojí světničky
jen mrtvé oči mé se budou obrážet.