Mé srdce opojeno podřimuje
v kés hudbě kouzelné, jež k němu vlá:
Je hvězdno, měsíc nad hřbitovem pluje,
a závoj snů a upomínek tká
v mou duši jemná bílá ručka tvá.
Již dávno, ledově co odpočívá – –
Však moji hruď, již bouře žití rve,
to její teplo dosud vroucně zhřívá,
a srdce pružinou svých tepů zve
krev vřelou jemné bílé ručky tvé.
Zda mohu zapomnít, když smutek lstivě
v mé čelo vráskou svěsil křídla svá,
jak hladila ho s čela lichotivě
a muškou smíšku, ježto duhou plá,
jak jala ho ta bílá ručka tvá!
Kdy zabloudil můj osud v srázné scestí
a bledla jeho hvězda zářivá,
tys tkala k ní mně zlatou cestu štěstí,
však v černý rubáš tvůj, ó sudbo zlá,
je spředla jemná bílá ručka tvá.
Teď ještě jenom někdy vábně ve snu
tvé sladké oči v náruč tvou mne zvou..
Já v tichém pláči k nohoum vždy ti klesnu,
a v teskné hře ztracených srdcí dvou
zulíbám jemnou bílou ručku tvou.
Tu po letech jsem nad tvým hrobem stanul,
kříž němý v trávu tiskna rukou mdlou –
Tvůj vonný drahý dech z ní vstříc mi vanul,
a v květech, kolébaných větru hrou,
jsem v pozdrav cítil bílou ručku tvou.