V kraj večer jarní tich se snesl níž,
a na hřbitově pozatmělém zticha
na zněmlé hroby, na sochy a kříž
opojnou vůní šeříku květ dýchá.
Je ve vůni té cos jak milá zvěst
z neznámých, dálných, utajených světů,
cos jako jemný, chvějný paprsk hvězd, –
jak duše sen, jež k nim je na odletu.
Mně zdá se, jaro, lásku, rozkoš, smích
ten omámivý dech že v sobě chová
těch chvil, jež zmizly v zlatých oblacích,
a kouzlem svým mne opřádají znova.
Z těch květů moře zírá štěstí, muk
a modrá snivost rozkošných dvou očí,
kynoucích v náruč úbělových ruk,
že hruď má div se touhou nerozskočí.
Ach, modrá snivost sladkých očí dvou,
jež pod šeříkem k spánku uloženy
a k vroucímu mne srdci blíže zvou
té nejdražší mně v světě – mrtvé ženy...
V ten vonný příval květů nádherných,
v tu ratolestí bujnou zeleň smavu
jak rád bych celou svoji duši vdych’
a na vždy k snění tiše složil hlavu