Již podzimem to hnědne v boru,
vše listí k zemi sever svál,
a modrem výš tam na obzoru
ulétá tažné ptactvo v dál.
A duší mou za větru vání
chví tajemný se touhy hlas:
„Ty krásný lese nade strání,
zda spatřím zeleným tě zas?“
Ach, jistě labuť v ňadru chová,
kdy k odletu čas, tajný cit;
kdo našepce však tobě slova,
ó srdce, kdy máš odejít?