V.

Po dvě zimy, po dvě jara živí babička již dítě, třetí zima nad krajem to rozvěsila mlžné sítě.

Dechla mrazem do okének, až se lidé zimou chvějí, pohřbila kol pole, cesty do hlubokých do závějí.

Pískla z černých lesů větry, po pláních jež smutně linou, podvečerním usedla si teskným stínem nad krajinou.

Babička, hle, z lesa chvátá – Kol ní sníh se s vichrem melou, krkavců dav nad hlavou jí hude píseň neveselou.

Vetchá noha, zimou zkřehlá, vbořila se v sníh jak kleta, babička teď bělá se tu jako sněžná silhoueta.

Loktuši jí vichr shodil, rozcuchal ty bílé vlasy, za nehty jí vlezl mrazem, jíním dechl v šedé řasy.

Vetché tělo staruščino osykou se celé chvěje, po vrásčitém čele, tváři úzkostlivý pot se leje.

Pomoz Bože! – ku pomoci anděly své sešli spasné, sic tu sněžné ve závěji babička své vnučce zhasne.

Chudinka si na postýlce doma hračkami čas krátí – babička ji zkonejšila, že se hnedle domů vrátí.

Myslila, že za les do vsi dobrodí se sněhem hravě, aby něco dárků snesla; vždyť je Štědrý den dnes právě.

Došla šťastně; dobří lidé plný klín jí toho snesli – o jak domů cestou nazpět vesele ji nohy nesly!

Vmyslila se v jizbu chatky čistou, vlažnou, osvětlenou, a stín stromku vánočního kmitati se vidí stěnou.

Jakou to mít bude radost vnučka, až ty dárky zhledne! – Babička již vidí, chvatně jak své ručky po nich zvedne.

Srdce její celé zmladlo, a ta stará mysl zpátky létla mladou upomínkou na vánoční šťastné svátky.

Nenadála se ni toho, a již byla venku z lesa, před sebou tam dole chýžku – o jak jí to srdce plesá! – –

Teď tu, domova tak blízko, v závěji snad zhynout musí – krví vypsat nelze muka, babička jež v srdci zkusí.

Zmrzlou rukou křečovitě svírá dárky ve zástěře, z hrdla se jí prosba žhavá, z očí těžká slza deře.

Pomoz Bože! – daleko kol na blízku ni duše živé, a již táhnou nad krajinou stíny noci úzkostlivé.

Od vesničky za chýžkou již všady z oken světlo kmitá, jen tam za tím oknem tmavým bolestně as vnučka škytá.

Myslí, že je opuštěna, pláče zimou, strachem, hlady – babička své síly všecky napjala teď dohromady.

Zoufalost a láska sílu nadlidskou jí v údy vlila, krok – a babička se rázem ze závěje vybrodila.

Darmo její kroky chvatné hledí stavit vichr divý, v před ji žene popud mocný, cit kýs teskný, úzkostlivý.

Za chvilku již nedočkavě otevírá dvéře v chýži. Co to však?! – vstříc průvan zavál, že je zavřít můž’ jen s tíží.

Jizbou s vichrem mráz se točí, hrobové ní ticho vládne ( babička již chuďas není myšlenky víc schopna žádné.

Nahmatala po tmě světlo, rozžehla je. Všichni svatí! Tím, co teď se zraku jeví, babičce krev ledovatí.

Vetché okno vyraženo – stopy krve – Krista pána! – – na postýlce pod okénkem vnučka sněhem zasypána. – –

Babička v tu závěj hrábla, ven vynesla drahé tělo oděno jen košiličkou – zmodralé a zledovělo.

Šílena zpol’ mrtvou vnučku tiskne v loktech, hřeje, hýčká, nejsladšími zve ji jmény, líbá čelo, oči, líčka.

Ustýlá jí do kolébky, všecky dárky v klín jí dává, a teď hořem, unavením klesá k nim též její hlava – –

Vánoční noc nad chaloupkou tkaje plášť svůj hvězdný, řasný, z něho v hlavu babiččinu svatvečerní sen pad’ krásný....

Slaví s vnučkou Štědrý večer, nevýslovné blaho v hrudi – – Babičku již nikdo v světě z toho snu víc neprobudí.