I nejkrásnější květ uvádá,
jenž ráno ještě svěžím byl,
když vyschne jemu deštík rosy,
jenž pestrý kalich operlil.
A naděj sladká, osvěživá,
jež srdci dává silu, vznět,
to vroucí lidské srdce zlomí,
když sklame je a dá se v let.
Lupínek spadá po lupínku,
jenž důvěřivě rozkvétal –
však ubohé co srdce zkusí,
než slední květ mu oprchal!
Pak v prsou vypráhlo je, pusto,
jak jícen sopky by se tměl –
a hluboký bol beznaděje
vráskami v tváři zkameněl.
To oklamané srdce lidské
tichounce z ran svých krvácí,
a na vždy zlomeno a svadlé
se zvolna k hrobu potácí...
Tak nejkrásnější květ uvádá,
jenž ráno ještě svěžím byl,
když vyschne jemu deštík rosy,
jenž pestrý kalich operlil.