Tábore, ty v středověku
zval jsi Prahu svojí sestrou –
jakou v dějích Evropy máš
velkou minulost a pestrou!
Tvoji Bratři z kolébky tvé
slavné hnutí světem nesli;
Řím se třásl před tvou mocí,
vojska křižáků v prach klesly.
Před národem Husa, Žižky
v světě vše se hrůzou chvělo,
Táborskému vojsku jeho
z hrdel když to burácelo:
„Kdož jste boží bojovníci
a národa jeho,
proste ot boha pomoci
a úfajte v něho.“ – – –
Rozkolem svých rodných Bratří
národ Husův volnost ztratil,
nadšením však Velké Doby
svobodu zas krví splatil.
Po staletích nevolnictví
Tábor – národ volně dýše;
do světové do kroniky
nový skvělý list zas vpíše.
Všecky lidské ideály
nadšeně v krev, duši vtělí;
sáhnou-li však v jeho práva,
rozdrtí své nepřátely.
Činy smělých dějů vzplane
české nebe ohvězděné;
jeho odlesk nade světem
nové slávy duhu vzklene.