Ach, nikdo, nikdo neví, co mne tíží –
dle úsměvu, jejž na rtech mám,
by sotva tušil kdo, že zář mé duše
se zvolna blíží věčným tmám.
Mne zdraví ještě loučící se krása:
podzimní les a květný luh,
a v tesknou hruď mou milosrdně shlíží
nebeské hvězdy jen – a bůh.
Na „s bohem“ kyne vše, co bylo kdysi,
let mladých červánkový svit –
kol v podzim volá na sta smutných hlasů,
že přišel čas se rozloučit.
Já lítostivě myslím na pohádku,
co kouzla svět v má ňadra sil;
však všecko jeho rozkoš i bol žití
jsem krví v písních vykoupil.
Až duch můj splyne s modrem bezoblačna,
zem pocítí snad jeho sled:
myšlenky zkvetou vůní, barvou v luzích,
a mými city bude ptactvo pět.