V prostřed hor a lesů víska –
do dnes se mi po ní stýská.
Zimní večer. V bílá lada
do tmy z oken záře padá.
Je tak svato. Nebes tají
třpytně hvězdy blyskotají.
Lehká mha se snáší na zem,
okna vísky kvetou mrazem.
Stranou k lesu domek malý
celý v sněhu zapadalý.
Uvnitř svítí. Z oken sklíčka
jizba hledí jak kaplička.
Čistá, teplá, vlídně smavá –
v kamnech oheň popraskává.
Lampy kmit se jizbou snuje,
obepřádá, okouzluje...
Na zdi betlém – pod ním v šeři
rodina je při večeři.
Otec, matka a dvě děti
Štědrý večer spolu světí.
Staří štastní, – a ta líčka
dětem rdí se do jablíčka.
U srdce je jim tak sladko –
přišlo k nim dnes jezulátko:
Koník, panna, zámek, chýška...
všecko, všecko od Ježíška.
V dary kouzlo, světel řada
s vánočního stromku padá.
V světničce vlá radost sterá,
jas a štěstí Svatvečera.
Slyšet smích a ples jen hlasný, –
což je Štědrý večer krásný!
Ve objetí otci, matce
tráví se jak ve pohádce.
Ve pohádce, v zlatém snění,
že to není k zapomnění.
Doma, doma v klíně matky
je ten celý svět tak sladký.
Celý svět – ten domek malý,
navždy sněhem zapadalý.