V okně se mi sešeřilo,
každý kout mé jizby spal,
a já o starých jsem časech
v mlčení tom přemítal.
Drahé hlavy, milé tváře
loudily se myslí mou...
Všecko mrtvo – na sestru až
někde v dáli jedinou.
Nezřel jsem jí dvacet roků,
Bůh ví, poznal bych ji dnes? –
Náhle venku hlas se ozve,
a já v srdce cítím řez.
V tom již rozlétnou se dvéře,
výkřik, – a mám sestru zas...
Mžik jen stačil, vzbudit po tmě
dávnou podobu i hlas.