Dlím ve vysoké trávě, zhroužen v klid
a vzhůru k modru v dlouhý pohled jeden;
jsem neúnavnou hudbou cvrčků zpit,
oblohou šírou čárně obepředen.
Oblaka bílá táhnou blankytem
tak krásně, jako tiché, sladké snění; –
mně zdá se, že již dávno zemřel jsem
a blažen plynu s nimi v zapomnění.