Můj Rychnove, což po tobě se stýská
vždy duši mé, jež životem jde za tebou
v snech, v bdění, ať se budí jaro, mlhy strou
neb na obzoru k straně tvé se blýská.
V tvém lůně pod skalou je chatrč nízká –
v ní chudá jizba; dětství pohádkou a hrou
však otvírá mi zlatou klenotnici svou
a zářné obrazy v mou mysl vtiská.
Z okénka chaty staré věrné oči,
ač dávno tvrdě spí, se za mnou točí
a vlídně svítí v krušnou pouť mi životem...
Můj Rychnove, kdys ve tvou tak mi drahou zem
tam k srdci matky své též srdce s tíhou muk
rád na vždy složil bych v stín zahrad tvých a luk.