Ty Bože, jenž se nad hvězdami
blankytným pláštěm odíváš,
Ty Bože, který lidské klamy
tak jako bolesť lidskou znáš,
Ty víš, co hruď má za žal nosí,
Ty úlevu též pro ni máš;
má celá bytost Tebe prosí:
kdy v žití klid a mír mně dáš,
Ty velký Bože náš?!
Ty velký Bože náš!
Svůj život do Tvých kladu rukou,
vždyť věrný byl jsem syn vždy Tvůj,
a usoudil-li’s by zhas’ mukou, –
mé broučky doma opatruj.
Kdo hřál by, chudé, na své hrudi?...
Těch drobných očí pláč a žel,
jenž srdce otce neprobudí,
by nebesa Ti prorážel. –
Mír vsej v mou duši s hvězdné nivy,
Ty velký Bože dobrotivý!