I mně se vzácně rozjasníval svět
v zázračně milý, křehký štěstí květ.
A světlem, vírou hruď mou naplnil
a k žití dal mně odvahu i sil.
Kdys vtělil se mně v péči mateřskou,
jež zadýchala teplem duši mou.
Žel bohu, štěstí sen se zkalil v rmut –
růžencem v mrtvé ruce ovinut.
Pak bratra, sestry sirá blaženost
rozpjala ve dvě dálky něžný most.
Ve dravý proud jej strhl světa vztek –
v mém srdci pne se jen most vzpomínek.
Však zázrak stal se: láska v sladké sny
v mém srdci zapustila kořeny.
Pohádka krásná – omámivý děj:
měl plavý vlas, nebeský obličej.
Andělských vděků svůdný, modrý zrak
mne unášel v ráj, zlatých do oblak.
Říc’ neumím, co kouzel, krás jsem zřel –
ten úsměv štěstí na vždy oněměl.
A ještě jednou o mne zavadil
motýlek z duhy drahých štěstí chvil.
Největší poklad mojich starých let
mně ve synově sladkém oku zkvet.
Ach, všecky k němu pjaly se mé sny –
byl vzácný to můj poklad jediný.
Bůh ví, jak o něj stále jsem se chvěl –
ten modrý kalich zraku se mi uzavřel.
Mé štěstí vzlétlo v nebes oblasti,
mne svrhlo do bezedné propasti.
Teď stojím v světě vyděděn a sám,
na pospas vydán smrti pustým tmám.
Proud hořkých slz mně zaplavuje líc –
svým křídlem štěstí netkne se mne víc.