POUTNÍK.

Mně často slunce v mraky kleslo a svět se oku zatemnil, mně v bouřích žití zlomilo se veslo, já hříčkou divých vln jsem byl;

leč opět smál se zásvit mraky a bouře mocný ztichl ruch, já k modru jasné upřel zraky a v modlitbu se stopil duch.

Aj, proto vítána buď Vesna, jež líbala mír, život ze sna, jež vylákala zlatý slunka svit ven z mraků nad lesy a na pažit.

Slyš, oblaku, jenž v dálnou dál myšlénky’s moje nosíval, hle, kolem zář a jara dech, ty pobuď zde a pouti nech! – – –

Však, co mne vábí jara štěstí, co purpurový slunce žár, vždyť jaro mé to zimou jesti a v duši, v srdci věčný svár.

Mne touha s mraky v dálku pudí, a teplý van ten neprobudí, co hrob v své chladné lůno jal, co ve vlastní jsem duši pochoval.

Ó – žel té doby, slunce svity kdy líbaly květ nerozvitý, kdy nevěděl jsem v dětské pýše, že mrzký svět též jedem dýše.

Já slyšel číše sladké znění, a nezřel, že se krev v ní pění. Ach, život znát – můj sen byl luzný; teď znám jej – a jsem žebrák nuzný. – – –

Ó, znáte pocit, nade vámi hrom kdy blesku ohněm v trosky bije strom a hrůzou vaše údy chromí, kdy vody proud rozvalí hráz

a jekem moře v ráz a ráz rve lučiny a trhá domy, máť, otce a domovský práh kdy zříte tonout ve vlnách?!..

V tu bolesť rozerván můj cit, jež hrozila mne rozdrtit – – – Ach, ona, jíž jsem často žal na bílých ňadrech vyplakal,

jež byla mně, čím ptáku jest ten zpěv a svěží ratolest, ach, ona, krev jež hřála mou, jež potopila v ňadra moje

své plesy, touhy, nepokoje a okem modrým duši nevinnou – ta růže ve mrakotných snách ležela svadlá na marách – –

Bělounké šaty z atlasu, věneček z myrty ve vlasu, jak padlý sníh ty bledé líce a mrtvých tužeb v mladinkých

těch ňadrech zhaslých na tisíce. Ty ruce spjaty jsou a křížek v nich: tak spala v rakvi v samém kvítí, zem poupě míň, bůh anděla měl více.

Hromničná k hlavě hořela jí svíce a u nohou jí lampa svítí... Ach, byla krásná v mrtvé záři jak nevěsta – jdouc ku oltáři.

Kde najdu slov, co v duši mé se dělo? Vymíral v ňadru dech a v očích se mi tmělo, proud krve mocně ku srdci se hnal, jež plálo v žár, zas mžikem stydlo v led –

stál němý jsem, jak mramor ztuhlý – bled, však bolestí jsem tenkrát neplakal: ó – příliš těžkým byl můj žel, on v srdce pad, tam krvácel

a v duši vryl své kletby pal. Ach, vpit v tu krásnou mrtvou líc já nemyslil, že žiju víc – vždyť život, co jsem žitím zval:

sen mládí, víru v ideál, mně ona z ňader s sebou vzala, jež, sama květ, tu v kvítí spala... Té rány nezahojil jsem,

ač mnohé boly hojí čas; ta krvácí a pálí zas, tu zhojí jen ta chladná zem.