Tak žili v pohádce jsme, ve nevinném snění –
byl kus to štěstí, které není k zapomnění...
Však, co je štěstí? Motýlek to zlatý,
jenž blýskne barvami a v oblacích se ztratí,
je květů pel, když setře se, co z krásy zůstane?
Je sladká vůně růže, která za mžik vyvane...
Snad s nebes výše hvězdnou září na nás svítí,
když nízký pahorek náš kryje hrobní kvítí – –
Tak v naši pohádku, v duhové naše štěstí
zlý život náhle udeřil svou hrubou pěstí.
Je lósem krásy, všeho, vznešeno co jest,
že zanikne – jen mlžná o tom poví zvěst....
Vše časem přikryje všednosti šedý prach –
jen paměť krásná žije v světlých vidinách.
Co nevyslídí také světa zlobné oči,
co nepokálí slinou jeho závist, vztek –
vše strhne – není místa v jeho kolotoči
pro kouzlo snů a zlatých pohádek – –
My zmoudřeli, jak toho žádá zlý si svět,
však v našich srdcích přátelství plá cit a vznět,
a jeho vroucnost vzpomínkou vše přežije,
až jednoho z nás na věky hrob přikryje.