Rád zamyslívám se, jak osten trpkých muk,
jenž někdy chmurně zaplavil mé čelo,
jež v životě se tolik natrpělo,
se rozplynul pod dotekem Tvých hebkých ruk.
Kdy hlavu zaclonil mně utrpení stín,
Tys jemně ujala ji ve svůj měkký klín,
a povznesouc ji, políbila na čelo,
že slastné trnutí mně tělem prochvělo,
řkouc v cituplném svého srdce hnutí,
že hlava má Ti stojí za zvednutí.
Já v žilobití ručky Tvé jsem cítil,
že slova Tvá jdou duše ze hlubin,
vždyť v oku Tvém nebeský soucit svítil.
To krásné oko Tvé svým smutkem se mnou lkalo
a pomoc v soužení mně němě přísahalo.
V té době opojená moje duše snila,
až na věky se zamknou oči moje,
by cituplná, něžná ručka Tvoje
s Tvým obrazem je navždy zatlačila.
Tak prožitých tu mžiků krátkou blaženost
bych opuštěný v hrobě cítil na věčnost.