Kdy je mi teskno v duši, rád si vzpomínám na blažené ty doby, kouzelný jich mžik, kdy v parnech léta stoupali jsme k výšinám, kde ve chladivém stínu lesa pnul se kostelík.
Malinká vížka s křížem svatým nad ním čněla, a před ním na řeku v kraj vyhlídka se rozestřela. Kolkolem hluboký nás klid tu obepřádal, a nad hlavou nám pluly zlaté obláčky;
rozkošnou melodií kos tu se drozdem se hádal a na sta jiných pěvců slétlo se tu na táčky. Kytice pestrých květů vetkány jsou v stráň i mez, a vůní opojnou vzduch prosycen až do nebes.
V temenech sosen jemňounký si větřík hrál a v lesní pohádky nám duši zapřádal. Jak zlákalo nás v snění kukaččino volání a duhobarvých motýlů rej pestré na stráni!
Tu z naší duše prchly rmut a žití tíž, my srdci svými byli sobě, nebi blíž – a nad hlavami leskl se nám s vížky v slunci kříž. A kdys v mystickém trnutí a zbožné mysli v snách
jsme spolu ruku v ruce překročili svatý prah. Nám bylo v duši jak v jiného světa vidinách. V chlad, šero, ticho, v obrazy kol, ve nástěnné fresky sem okny slunce tkalo přitlumené arabesky.
Velebným zamrazením naší myslí proletí taj cizích světů, zbožná touha, svatá ponětí. A náhle gloriola slunce utkvěla Ti na tváři – mne pocit jal, jak měl bych s Tebou jíti k oltáři,
jak líbeznému svazku našich srdcí snad by měl tu před Bohem již kněz jen požehnat, jak upadl bych náhle ve zázračný sen, v němž o třicet let byl bych pozděj narozen,
jak smilováním božím bylo by mně odpuštěno již svých dávno minulých let nésti těžký kříž... A slastném ve vznětu jsem před oltářem ruce spjal – ten velký mžik můj celý další život obetkal. –
V tom náhle nad svatyní, Bůh nám budiž milostiv, se rozlehlo v náš úžas rachocení hrůzné – síň svatá zatměla se, ve hlavě sny luzné. A vichr zved se, třásl okny, jimiž šlehl blesk,
a za ním s oblohy se znovu sřítil hromu třesk, a les v to ozvěnou se vztekle rozburácel: do vřavy vichru, v hukot vrcholů a v praskot dřev zněl hrůznou hudbou sykot blesků, hněvný hromu řev,
a v mocné dutí bouře všemi směry blesk se kácel. Den soudný rozpoutal se ve ohnivé lázni. My ve vřavě té k sobě stuleni jsme v plaché bázni. Ach, čekali jsme, srdce neurčitě tuší,
že zasaženi bleskem vydechnem tu duši: Jen myšlenka nám sladká umenšila bolu, že sobě ve náruči zemřeme tu spolu. V tom oslnivým světlem boží posel do svatyně tnul –
však našich čistých srdcí on se nedotknul! To krutá byla zkouška, božské potvrzení, pohádka našich srdcí že mu hříchem není.
Cookies on Poetry Cove