Dost dlouho pod sněhem kol země snila –
sníh sešel, nad krajem se rozvlnila
zas s modra teplých nebes tucha jara.
Kol obzor jasní se a vánek věje svěží,
a než se nadáls – země v zlaté záři leží,
že v snech a písních naše duše hárá...
My okouzleni sluncem rozhodli se v mžik
opustit spolu těsný, dusný pokojík,
a ruku v ruce údolíčkem jsme se brali,
kde zkvetlé stromy koruny své pozvedaly.
Nás cesta vedla k lesu do polí.
Nad námi skřivánci již šveholí,
a v pravo, v levo travou ozdobený pás
byl pampelišek pln a něžných sedmikrás.
Opojnou vůni kolem šířil střemchy vděk,
a hloh byl pln rozkvetlých poupátek,
a každým krokem v udivené ve zraky
nám padly nové jara zázraky,
že každý nerv se rozkoší a vznětem chvěl –
svět kolem nádhernou nás krásou opájel,
nás kouzelný omámil jara vonný dech,
a touha, která vzníceně nám v srdci pučí,
nás sobě vespol náhle vtiskla do náručí,
že chvíli spočinuli jsme si na ústech...
Rozkoší nevýslovnou jsme se chvěli
a na vše kolem sebe zapomněli:
nám srdce k srdci, duch se k duši upíná,
jak oba bychom byli bytost jediná.
Snad kouzlo, jež nám duši slastně zaplavilo,
se vzneslo večer k nebi jako hvězdný sen,
a z jitra rozzářilo v opojný se den,
o jakém kdy udivené tvorstvo snilo:
Hle, stromy, luhy tonou květů záplavou,
kol nad krajem se moře vůně rozvlnilo
a čary barev k sobě všecky zraky zvou,
co krásy, kouzla v světě, vše se v rozkoš slilo –
zem v štěstí splývá se zářící oblohou.