Propastným úděsem se moje duše tměla: – Tys, drahá, náhle vážně churavěla... Můj všecek zprávou zlou se hroutil cit, já nechtěl, nemohl jsem uvěřit.
Ach, přetěžká to mému srdci rána – což brána smrti pro Tě zotvírána?... Mně bylo, plamenným jak archanděl by mečem z ráje ven mne vyháněl. –
A když jsem, zdrcen, k Tvému lůžku přistoupil a zřel Tvé povyhaslé oči, bledou líc, Tvůj smutný úsměv, letící mně bolně vstříc, Tvou celou postať, zlomenou a beze sil:
mně draly v zrak se slzy, v hrdlo hořký kvil, a nevystíhlý žal mou duši zaplavil; já hrozný pocit měl, jak nežil bych už víc... Ach, na sta útěšných slov se rtů mých se chvělo,
má ruka laskala Tvé vlasy a Tvé čelo. Tak zbožně jsem Tvou ručku stisk’ a políbil, jak polibkem bych v Tobě mučednici ctil. A při odchodu násilím jsem stlumil vzlyk,
bych nestrpčil Ti rozloučení okamžik. Pak sněhem, na němž odlesk měsíce se skvěl, jsem jako bezduch do města se potácel. A doma dlouho do noci jsem na svém loži
se zmítal, modlil, vzýval smilování boží. Až k ránu usnul jsem, a sen tklivého dojetí mou duši pojal v kouzelné své objetí: – Tys ve komůrce mrtva v rakvi spala,
zář měsíční Tvou krásnou hlavu celovala, a clony víček navždy pevně uzamkly ty srnčích očí Tvojích čisté studánky. Šatečky bílé, jako z mlhy tkané,
záplavou kvítí byly posypané. Z nich hořce sladká vůně jizbou vála, a z rakve dlouhý závoj k zemi splýval, a měsíc v jizbu tesklivě se díval...
Ach, srdce mé jsi z ňader s sebou vzala, ty, sama květ, jež ve kvítí jsi spala. Hle, volným okénkem druž ptačí přilétala a na okraj Tvé rakve mlčky usedala.
Ta ptačí druž se nad Tebou jak v žalu sklání pro něžný soucit Tvůj, Tvé lidské smilování: Tys dojata jim sypala vždy hojný zob, kdy mráz a sníh té drobotině kopal hrob.
Dnes splácely Ti za vše, co jim tvoje štědrost dala, a z klícky Tvého kanárka Ti píseň lkala... Já v koutku jizby tiše klečel, změněn v sloup, mé nitro tmělo se v propastnou smutku hloub –
Oh, jaká radost kolem skrání mých se vila, když z choroby své šťastně jsi se pozdravila! Mou celou bytostí zachvíval slastný pocit, jak ze smrtelných mrákot byl bych náhle procit’.
Cookies on Poetry Cove