Nás horování unášelo v hvězdné světy...
Již zahrady kol zdobily se aster květy
a podzimním se rouchem oděl širý kraj –
však v našem srdci vonně kvetla jara báj.
Sluneční odpoledne před večerem
v Tvé zahrádce se lesklo v kouzlu sterém,
a mezi stromy vzpomínek jak vínky
babího léta vznášely se pavučinky.
Tvých u nohou se záhon aster chvěl...
V nich náhle octl se Tvé ručky běl,
a v malé chvíli ve rozkošném zmatku
jsi podala mně kytku na památku.
Ó ani v smrti nezapomenu těch chvil,
jak vroucně, dlouze jsem Tvou ručku políbil.
Mne jalo nejslastnějších citů chvění –
ten dárek Tvůj byl ráje přislíbení.
Tu kytku něžných aster chovám ještě dnes,
je vroucně k ústům tisknu, v srdci hořký kvil,
že navždy zašly chvíle, nesoucí mne do nebes,
kdy jsem tak krásně jenom o andělech snil.