S rozkoší vzpomínám si ještě dnes,
jak kytku vzácných růži jsem Ti nes
a vložil bílých do rukou.
Já vyznával Ti jimi touhu svou
a vkládal do nich duši celou,
snem lásky sladkým rozechvělou,
zářící v lístcích rosou nebeskou.
Mně bylo, když jsi obrátila ke mně
svých srnčích očí plachý, třpytný vděk,
jak zřelo by z nich sladké kouzlo jemně
hlubokých, čistých lesních studánek.
Jemňounký úsměv nachem zaplavil Ti líc –
jím touha Tvá mé tiché lásce spěla vstříc,
a všecku blaženost, již skýtá zem,
mně v ústa vtisklas prvním polibkem.
Nás slastný odlesk ráje, nebeský jal vznět –
ty naše duše počaly si rozumět...