Vás všecky chápu, padlé do osidla,
musiti pro kus chleba otročit;
vím, jak se všecek ve vás bortí cit,
že tak vám přistřižena vzletná křídla.
O těžko z kastalského píti zřídla
a símě krásy, vznětů, dobra sít,
jak věštec lidu do červánků zřít
a zalétati v ideálů sídla,
když puky srdce, růžové v něm trsy
rve tvrdý osud, šosák úzkoprsý,
jejž náhoda nám usoudila slepá.
Co poesie říš mu velkolepá!
Šláp’ na šíj nám a k radosti mu stačí,
že zapřáh’ v pluh nás, který vlečem v pláči.