Hledím z okna. V širá lada
v kotoučích sníh tiše padá.
V bílý kraj se večer sklání –
v dáli zvon zní na klekání...
Ohlas zvonu v zmlklé hrudi
dávné upomínky budí.
Kol tak klidno, vážno, zticha –
do srdce mi mládí dýchá.
Z každé vločky, na sklo padlé,
kynou sny a časy zmladlé.
V barev, tonů třpytné směsi
vidin sta se v duši věsí.
Žije vše, i hrob co chová; –
zas jsem mlád a šťasten znova.
Zas mé žhoucí, mladé vzněty
v tužbách smělých pnou se v světy. –
V tom zvon mlkne, – já se chvěji,
sny mé hynou ve závěji...
Hledím z okna. V stmělá lada
v kotoučích sníh tiše padá.