Nač týrati se žalobou jen sterou
na onu nadutou a prázdnou chasu,
jež nectí statky duše, vzněty, krásu
a za požitky jen jde, karrierou!
Nač obavy v hruď vznícenou se derou,
že budoucnost snad naše spěje k ďasu,
mře ideál, jda s cesty břichopasu – –
Vše pouhýť úkaz časů, jež se perou...
Máť příroda bdí, moudrý, přísný vládce,
a ráda rozmarně si zahraje;
když setba však jí zrůdně uzraje:
V hromadu smete trubce – břichopasy,
a lichých výhonků užije krátce
za mrvu na pole pro lidstva zlaté klasy.