Tak dlouho nešlo letos jaro,
jen zimy, vichru mlel se svár;
snad nikdy dřív jsem necítil tak,
že chor jsem, nešťasten a stár.
Mé sny a touhy odletěly,
svět za lásku mně dal jen klam;
co mému srdci bylo drahým,
vše pomřelo, – a já zbyl sám.
Neb ti, co zůstali tu se mnou,
– to nejkrutší je duši jed –
ti cize vedou si a nechtí,
ach, srdci mému rozumět...
Jsem starou vrbou nad potokem:
list sdraný, vydoutnalý kmen;
mé mládí, láska, radost, štěstí
jsou dávno, dávno zašlý sen.
Tak teskno, smutno je v mé duši,
v mou hruď se tiše klade mráz – –
Ó jaro, přijď, v tvých sladkých květech
mně aspoň umře se to snáz.