Bůh sám ví, mládí krásní snové zlatí
čím dál tím více v šedou jakous dál,
jak poslední by květy vichr svál,
že z mojí staré hlavy tak se tratí.
Mám děti, v nich se štěstí vrchovatí,
snad pro každé bych rád svůj život dal; –
nač tedy touhy mládí, stesk a žal?...
V těch dětech přec se zašlá mladost vrátí.
Vždyť slýchám říkat ve všelidských vznětech,
že každý jaro své zas žije v dětech!...
Ach, místo něho v hlavu mou pad’ sníh:
Věz, mládo dítě z prsů matky žije,
když vzrůstá však, tu otci mnohé z nich
pojídá srdce, květné sny v něm pije.