Já v zášeří tichých sladkých chvil
jsem nejkrasší myšlenku svou snil.
V ní celá má bytost, duše, cit – –
já nikdy to nemoh’ vyslovit.
Kdys nad drnem hrobu větru svist
to rozvěje v květy, v trávu, list.
Tam ve chvíli šťastné vzlétne s tím pták
jak s čarovnou písní do oblak.
A v modru ji bude jásat a pět,
že nad ní se na mžik zamyslí svět...
Pak zavíří ples, šum, hudba, smích,
zem utone v květu, v záři, polibcích.