Hřbitove, omšený světe minulosti,
svaté místo památek a zapomnění:
nový život krušný mohyly tvé hostí,
věčnou noci tmu, či tužeb vvplnění?! –
Sade mrtvých, na prahu tvém ve prach klekám,
líbám zemi, zůstatky jež drahých kryje,
tajnou hrůzou němých rovů tvých se lekám,
které červ, čas věčný, nikdy nepodryje.
Prach a popel!... výkvět lidstva pouhá hlína, –
mladost, krása, štěstí – přízrak, klam a stín...
Nikdo zde víc neteskní, ni nevzpomíná –
věčný, svatý klid tu věje Hospodin.
Urno věků, v nezvrátitelném jež letu
těžkým zašuměly křídlem nade zemí,
pohřbivše v tě národy a kmeny světů,
pýchu jich a lesk a sílu s nadějemi!
Pomníku ty dějin času, jehož čteny
jak sám Tvůrce zůstanou vždy nezměněny,
pod tebou co nářku, bolu a slz skryto,
co tu v prach tlí zámyslů, snah, marných ždání,
co tu ctnosti, hříchů, kletby, požehnání:
v tvůj vše písmem věčným chladný mramor vryto.
Kniho, dějiny kde světa, zašlé doby,
chmurně hlásá kříž a cypříše a hroby!...