Kdy po tichém jdu hřbitově,
jak těžko, srdce, je ti,
že možno nejvěrnější hruď,
nám oddanou, ó Bůh to suď,
tak rychle oželeti.
Hrob brzo travou zaroste
a vesele se dívá;
jak list, jejž s větve vítr svál,
se s námi život rozžehnal –
a ptactvo dále zpívá.
Ó, srdce lidské, s pýchou svou,
šept cypřiší co jeví? –
Nám úzký koutek vymezen;
v něm sotva zdřímne srdce jen,
již o něm nikdo neví.