Je podzim – vítr duje,
ve svadlém listí lká;
v něm teskně u náhrobku
se thuje zachvívá.
A nad hřbitovem šerým
tak tiše nebem v dál
obláčky bílé plují,
jak sen by duší vál...
Mou myslí též se snují
obláčky dávných dob;
vzpomínky lásky, štěstí,
jež přikryl čas a hrob – –
U hrobu, jenž je zašlý,
kde vítr thují vál,
jsem cítil, jak kdos drahý
svou dlaň mi podával.