Den dušiček! – Vstal pochmurný; pln vzpomínek a dumy. Kraj zmlklý jest, a hřbitovem to teskně v stromech šumí.
Sta světel tady plápolá, sta lidí tady prodlí; snad každý kohos drahého tu má a zaň se modlí.
Snad ověnčila každý hrob dnes milující ruka, a na mnohém tu bolestí ztrápené srdce puká. – –
Hle, u zdi tam v tom koutečku ten sirý hošík bosý jak klečí, ruce sepjaty, zrak plný slzné rosy.
I tatíčka, i matičku má pod tím drnu chladem; je na světě již sám a sám –– a hyne v něm teď hladem.
Bůh sám ví, kam ho v příští čas los tvrdý světem vrhne – – Ach, chuďasu den dušiček div srdce neutrhne.
„Ó, maminko má!“ naříká, „proč u těch cizích lidí mě nechala’s a odešla’s, – ach, každý mne jen šidí.
Mám sotva smutný kouteček, kam položil bych hlavu; ty brala jsi ji do klína a ve svou náruč smavu...“
A ubohý hoch znavenou svou hlavu na hrob klade: – vše štěstí v domě otcovském snem jde mu v srdce mladé.
Má otce zas i matičku, jež hladí ho a líbá – – Svist větru táhne hřbitovem, v sen chlapce dál kolíbá...
A hochu zdá se, s matičkou že vesel domů kráčí; – však půjde, až se probudí, zpět k cizím v hořkém pláči.
Jak bezduch půjde v cizinu bled, se smutnými líčky; ach, chuďas nechal mysl svou tam v hrobě u matičky.
Bůh sám ví, kam ho v příští čas los tvrdý světem vrhne; ach, chuďasu den dušiček div srdce neutrhne – – –
Den dušiček! – Vstal pochmurný, pln vzpomínek a dumy. Kraj zmlklý jest, a hřbitovem to teskně v stromech šumí.
Cookies on Poetry Cove