V podvečerních zlatých chvílích,
kouzla zimy kraj když víží,
na okénko v dáli myslím
v zasněžené horské chýži.
Pokukuje do krajiny,
mráz je zdobí ledným květem; –
okno a krajinka před ním
celičkým mně byly světem...
Do dnes vidím: zimní jitro
jasně padá v bílou síňku; –
kraj mně oknem v duši shlíží,
duše z okna ve krajinku.
Obzor kol je čist a vzdušný,
v padlém sněhu kraj se topí; –
k mladým stromkům v polích vedou
drobounké zaječí stopy.
Stranou chýže vážně, zmlkle
v sněžné zdobě stojí lesy; –
dětská mysl na jich větve
tisíc vánočních snů věsí.
U lesa si pokuřujíc
vesnička se v snění ztápí; –
domky k sobě přikrčeny,
stříšky ve sněhové kápi.
Nad lesy pak, vískou, poli
jasná obloha se klene
jako dětské oko modré,
velké, snivě otevřené.
A tam v dáli za horami,
k nimž se táhnou lada širá,
dětské duši neznámý svět
tušivě se odestírá.
Cizí, hlučný, závratný svět,
na nějž moje duše snivá
tím okénkem dětských snů mých
bláhová se do dnes dívá.