Tam vysoko v nejčistším barvy tónu
jak velký, ztělesněný nebes klid
nad zemí kleneš kouzelný svůj svit,
blankyte, pastvo očí millionů.
Kdy celou svojí duší v tobě tonu,
vstříc nesa ti své srdce, sny a cit,
jak mdlým bych mohl slovem vyslovit,
co tají vše se ve tvém nebesklonu!
Hloub, něha modrých očí, jež jen žena
zná včarovat v svůj nevyzpytný hled:
je, sladké modro, v tobě rozestřena.
Však k tobě zas a zas jen hledím zpět:
ty touhy mé, jež nezkojí zem zdejší,
jen čistá, vzdušná říš tvá ukonejší.