Rád naslouchám vždy velikého srdce tluku,
jenž zní mně z poesie vaší, plné tuch
a šera, třpytu, hlubin, v nichž se skrývá Bůh,
a z níž též cítím Čecha hrdost, jeho muku.
V ní antika podává renaissanci ruku,
oceán, taje žití, mythus, dějin duch
s idyllou něžnou splývají v ní v duhy kruh,
a hudbou, uměním vše září ve souzvuku.
Však nejmocnější strunou u vás mluví ke mně,
že nad hlubinou poesie vaší bezdnou
zřím lásky, lidskosti se klenout výši hvězdnou.
Tak zrcadlí se ve vás nebesa i země – –
Vy čníte v žití naše velcí, celý věk,
můj zpěv je k jeho nohoum kytka z fialek.