Já postesknout si nemám komu, zvšad cizoty vstříc vane mráz – ach, kéž bych mohl zpátky domů, vy drazí mrtví, mezi vás!
Můj Bože, jak plynou ty časy – již tolik let vás kryje zem; však v srdci mém se bolest hlásí, jak bylo by to před rokem.
Ó, těžký bol mě k zemi hroutí, mně stýská se, že jsem tak sám; však vím: z té bludné světa pouti se vrátím brzo, drazí, k vám.
Co lásky jen se u vás skrývá! – Teď tolik starob, tolik muk se v moje srdce těžce vrývá z těch tvrdých cizích slov a ruk.
Kol mne se žene pustá vřava, jen vádu, půtky slyším hřmít, – však vaše náruč vlídná, smavá by zapředla mě v mír a klid...
A sestro má, ty drahý stíne, jenž poslední jsi odešel mně náhle v hvězdné světy jiné, ty nevíš, jak mi tebe žel.
Byl v tobě vtělen svět můj dětský, mé touhy, sny a vroucí cit, mé mladé upomínky všecky – jak mohla’s mě tak opustit?!
Ať se mnou děje se cokoli, ty nezvíš nic, jen spíš a spíš a necítíš víc, jak to bolí, že neřeknem si slůvka již.
Po zjevu tvém, jenž láskou zlacen, se marně náruč bude pnout: je pro mne na vždy, na vždy ztracen ten světničky tvé bílý kout.
Přes pahorek, jenž tebe halí, já nepřijdu již nikdy k vám v tu milou, přívětivou dáli, ať upláču se, ustýskám.
Tma věčná nad tebou se klene, – již nepolíbím vroucně víc tvé tiché čelo zamyšlené, tvou bledou, ustaranou líc.
A o tom, co mé ňadro hostí, ti nebudu již nikdy psát krom listu toho do věčnosti, že měl jsem tě vždy tolik rád.
Buď s Bohem! – žití dráhu klamnou jsi skončila, – já zůstal zpět; však mládí zavřelo se za mnou, s ním celý uzamk se mi svět. – –
Ó, těžký bol mě k zemi hroutí, mně stýská se, že jsem tak sám; však vím: z té bludné světa pouti se vrátím brzo, drazí, k vám.
Cookies on Poetry Cove